Převzato z článku PaedDr. Jindřicha Marka (revue literatury faktu Přísně tajné! č. 3/2003)

ZŠEŘELÁ STRANA HVĚZDY ZVANÉ PELYNĚK - Rumburská vzpoura - filmová fikce a skutečnost

 

František Xaver Noha

(* 4. 12. 1894 – † 29. 5. 1918)

František Noha na frontě v Karpatech v r. 1914

Divím se, že ve čtvrtém roce války jsou Češi ještě tak trpěliví, že mlčky snášejí vše a trpí. Neznám ještě dosud poměry a náladu našich vojáků, ale doufám, že se postaví na odpor oni i civilisté...
...U nás nejsou žádní vojáci - to jsou všechno učiněné báby. To v Rusku je něco jiného. My to tady nadzvedneme, jen co nás hajmkérů bude více. Jak začneme, hned budeme mít dráhy a telegrafy v ruce a už to půjde. Našinci jsou u všech regimentů, českých, německých, maďarských i polských, zkrátka všude. Praskne-li zázemí, je konec války, fronta se zhroutí jako důsledek revoluce uvnitř...

(před vzpourou projevených názorů Františka Nohy) …

"hajmkéři" (der Heimkehrer = navrátilec domů)

Hlavní motor rumburské vzpoury se narodil 4. prosince 1894 v Dobřanech u Plzně v rodině zedníka Ondřeje Nohy a Kateřiny Nohové, rozené Filipové. Jeho otec utrpěl úraz při práci a brzy zemřel. Františkova matka se proto živila praním a posluhováním. Chytrému, bystrému a veselému klukovi se poštěstilo alespoň vyučit se soustružníkem v plzeňské Škodovce.

Ve filmu "Hvězda zvaná Pelyněk" byl romanticky posazen do role cirkusového klauna s křídlovkou a cvičenou slepicí, jeho skutečnou láskou a snem bylo však divadlo. Stal se proto zaměstnancem technického oddělení proslulého městského plzeňského divadla, čili kulisákem - ale také divadelním statistou. Fričův film se však přece jen blíží alespoň trochu k realitě, což prozrazují i vzpomínky Františka Leitla: „Před válkou jsme se setkávali v jedné restauraci, kde vždy prováděl šprýmovné kousky kouzelnické. Noha byl mladík pěkné postavy a bystrých očí. Velmi inteligentní, který dovedl každého rozesmát. Byl vtipkař a humorista. Za jeho čelem vždy dřímaly odvážné myšlenky..."

V rozsudku s vůdci vzpoury je však Noha dokonce uveden jako "cirkusartist", ale zůstává otázkou, zda mu cirkusáckou profesi přidělil zlomyslně soud či mu ji nahlásil z nějakého rozmaru sám Noha, v jehož osobních věcech nalezli jeho soudci tři rusky psaná potvrzení, že na Ukrajině jako zajatec dělal coby "specialista ve svém oboru představení" k velké spokojenosti přítomných diváků...

Když vypukla válka byl Noha záhy povolán k plzeňskému 7. zeměbraneckému pluku, odkud byl po výcviku odeslán na východní frontu, kde hledal příležitost jak se vyhnout zabíjení a rizika být sám zabit. V září 1915 byl v Karpatech spolu s Josefem Pelíškem (rovněž pozdějším účastníkem rumburské vzpoury) vyslán při postupu kupředu jako pátrač. Oběma se při tom podařilo dobrovolně přejít do ruského zajetí.

Zajetí prožíval Noha v táborech na Ukrajině poblíž Charkova, kde se 8. února 1918 při postupu německé císařské armády na východ opět ocitl v pravomoci c.k. armády. Z tranzitního tábora Lipowica u Přemyšle odchází 26. února do Čech telegram s první zprávou o jeho návratu a počátkem dubna 1918 se František Noha ocitá v Rumburku. Odtud krátce na to odešel do Plzně na dovolenou, z níž se vrátil 9. nebo 10. května a byl zařazen do 7. čety III. náhradní setniny,

kterou v drtivé většině tvořili navrátilci z ruského zajetí. Zde se František Noha rozhodl vyhlásit válku válce a za pouhých jedenáct dní dalšího pobytu v Rumburku dokázal opravdu osudově zasáhnout do životů několik set mužů...

Podívejme se nyní s připomínkou Leitlových vzpomínek na Nohu na způsoby, jakými František Noha před vzpourou v Rumburku zjišťoval nálady mezi vojáky, agitoval pro rebelii a zároveň se dostával do povědomí vojáků jako známá osobnost. Noha chodil při každé příležitosti mezi vojáky, předváděl jim různá kouzla triky, upoutával tak jejich pozornost a potom s nimi zapřádal hovory o válce i o Rusku, kde podle tehdejších naivních představ a informací české veřejnosti udělali bolševici revolucí rázný konec válce. Nohu, který nemohl vědět, že Rusko teprve čeká mnohaletá krvavá občanská válka, však ta myšlenka fascinovala a podřizoval jí své hovory s dalšími vojáky, jak dokládají četné vzpomínky na něj.

Noha byl jakýmsi "alchymistou vzpoury". Mistrně míchal své vize, plány a šeptandu s přáními svých kamarádů, které povzbuzoval tím, že má "spojení" s dalšími vojenskými útvary. Kolem sebe tak vytvořil během krátké doby skupinu asi 19 vojáků, která začala uvažovat o realizaci vzpoury, kterou údajně chtěli vyvolat až někdy v červnu, ale jejich plány narušila zpráva, že mnoho "hajmkérů" bude v rámci XLI. pochodové marškumpanie posláno na frontu již 6. června 1918. Události navíc urychlila skutečnost, že v pondělí 20. května vyšlo v denním rozkaze nařízení, jímž se snižovala denní dávka chleba na pouhou dvanáctinu veky! Mimo to toho dne skupina "hajmkérů" vedená Nohou neúspěšně žádala v kanceláři velitele setniny vyplacení zadržovaného žoldu za dobu zajetí. Nyní již stačilo v Rumburku zažehnout jen malou jiskřičku…

Rumburská vzpoura vypukla krátce po šesté hodině ranní v úterý 21. května 1918 a ještě téhož dne byla krátce po deváté hodině večer potlačena pod Chotovickým vrchem u Nového Boru 18. pěším plukem.

František Noha byl potom zatčen spolu s vojínem Josefem Zelenkou až 41 hodin po potlačení vzpoury ve čtvrtek 23. května 1918 na okraji Rumburku. Byl ozbrojen revolverem, který však při zatčení nestačil použít. Ve starší historické literatuře se tvrdí, že se šel pokusit vzbouřit zbytek rumburské posádky, ale skutečné Nohovy záměry již patrně dnes někdo těžko zjistí.

mapa-n

Mapa dopadu bomb ze ZPRÁVY O NOČNÍM NÁLETU č. 312 BOMBARDOVACÍ VELITELSTVÍ

Mapa dopadu bomb ze ZPRÁVY O NOČNÍM NÁLETU č. 312 BOMBARDOVACÍ VELITELSTVÍ

 
 

V osmnáctém roce se v Dobřanech vytvořil z rakouskouherského 2. dragounského pluku, 2. československý dragounský pluk domácího vojska (domácí vojsko bylo tvořeno z útvarů po R. U. armádě, naše legie byly ještě v Rusku, Franci a Itálii). Tento pluk pak, posílal eskadrony na českoněmecké pohraničí (provincie DeutschBöhmen), Těšínsko a do bojů s Maďary na Slovensko.

Posádkové velitelství v Dobřanech organizačně podléhalo 2. pěší divisi, jejíž velitelství se nacházelo v Plzni a podléhalo Prvnímu sboru. Součástí divise bylo velitelství, pěší pluky č. 18, 35, 46, hraničářské prapory č. 1, 5, 6 a dělostřelecký pluk č. 2. Divisní oblast zahrnovala politické okresy Aš, Bílina, Domažlice, Duchcov, Falknov, Horšovský Týn, Cheb, Chomutov, Jáchymov, Kadaň, Karlovy Vary, Klatovy, Kralovice, Loket, Mariánské Lázně, Most, Nejdek, Planá,
Plzeň, Přeštice, Rokycany, Stříbro, Tachov, Teplice, Žatec a Žlutice.

 


Roku 1421 se přísně katolických Dobřan zmocnil Jan Žiška
z Trocnova, když před tím dobyl klášter v Chotěšově.

Za války třicetileté bylo město dobyto Mansfeldovým vojskem a hradby městské byly značně pobpřeny. Neštěstí ještě větší, zavinilo vojsko císařské tím, že považovalo oddíl vojska ve městě dlící za nepřátelské a město zapálilo. Město skoro celé lehlo popelem, rovněž mnoho občanů zahynulo.